Originally written in English. Translated by Prvosenka.
Dne 13. září 2018, tedy před rokem, jsem dostal dopis. Jednoduchý – ale roztomilý – dopis od někoho, kdo usmažil příliš mnoho palačinek, a tak mě pozval k jídlu.
Jak moc se může změnit život za jediný rok?
Jeden rok není delší než 9 000 hodin; to není tolik, že?
Jsem stydlivý, tak jsem zkusil pár aplikací pro seznámení s novými lidmi; nehledám rovnou přítelkyni, ale prostě jsem jen chtěl najít někoho blízkého. Ale v žádné předchozí aplikaci jsem nenašel fungující vztahy. Teď chápu, že když někoho potkáš, potřebuješ čas. Klíčem je čas. Oba jsme nenáviděli i milovali zároveň ty 2 hodiny a 49 minut, které trvala cesta dopisu mezi námi. Nenáviděli, protože nás to tolik vzdalovalo od sebe. Milovali, protože nás to nutilo psát víc než jen krátký dopis a tlačilo nás to k tomu, abychom byli k sobě upřímnější.
Přeskočilo to mezi námi velmi rychle: první týden jsme si neustále posílali dopisy. Navzdory době čekání tam vždy byla pro mě a já doufám, že i já jsem byl vždy k dispozici pro ni.
Přesto bylo mnoho důvodů, proč to mezi námi nefungovalo, ale většinu z nich jsme překonali pozoruhodně snadno.
Nejprve jazyk: ona je Italka, já jsem Francouz, takže spolu mluvíme anglicky. Těžko se to vysvětluje lidem, kteří to nikdy nezažili, ale poprvé, když uslyšíte hlas osoby, se kterou jste si psali měsíce, je skutečně jedinečný. Zažijete ohromnou úlevu, když vidíte a slyšíte, že můžete pochopit její přízvuk a ona může pochopit ten váš. Poté poprvé objevíte, jak vyslovit její jméno, to jméno, které jste si mnohokrát opakovali v hlavě, sami pro sebe – a špatně.
Za druhé, vzdálenost: po několika měsících mi navrhla, že za mnou přijede. Byl jsem mnohem více vyděšený než nadšený. Vážně poletí letadlem a potom ještě 200 km autem, aby … mne viděla?
Zrovna mne? Přál jsem si to celým srdcem, ale stejně jsem si myslel, že si takovou pozornost nezasloužím. Nedokážu si představit tolik odvahy ji stál tento krok; ale jsem hluboce šťastný, že to udělala. Než jsme se uviděli, byla moje hlava plná pochybností: „Co když se mi nebude líbit?“ Líbila se mi. „Co když se jí já nebudu líbit?“ Líbil jsem se jí. „Co když nastanou v rozhovoru trapné mezery?“ To víte že nastaly, ale tyto mezery byly plné něžných pohledů, skutečných úsměvů a čistého štěstí. Bylo to mezi námi tak zřejmé, že jsme spolu začali chodit.
Od té doby jsme se vídáme alespoň jednou za měsíc. Počítáme každý zbývající den do okamžiku, kdy se uvidíme, protože pokaždé je to lepší než minule. Mohu snadno tvrdit, že trávím nejlepší dny svého života po jejím boku. Všechno s ní je jednodušší; život je krásný, všechno kolem nás. Společně vytváříme kolem nás bublinu; jen pro nás dva.
Dnes je to rok, rok smíchu, slz štěstí, když se potkáváme, slz smutku, když odcházíme. Jeden rok společných vzpomínek, mazlení, polibků, úsměvů, dopisů, prostě plný nás obou. Dopis, který mi poslala, nás oba hluboce změnil. Je tak chytrá; je možné že předpokládá co se stane letos?
Všechno začalo jednoduchým – ale roztomilým – dopisem a pozváním na palačinky pro dva. Věděla, že by mohla sdílet víc než jen palačinky? Jedno je jisté: je přesně jeden rok od toho osudného dopisu a já na ni čekám na stanici.
Samozřejmě s palačinkami.
YplN
P.S .: Miluji tě, Lili.
